Trast pro ekonomiku a společnost

Manuál přináší jednodušší orientaci maloproducentům ve spleti ákonných opatření v oblasti eterinárních a hygienických požadavků.

Soubor ke stažení [prirucka-maloproducenta-pdf].

Právní analýza pro Trast pro ekonomiku a společnost v rámci projektu „Legislativní podmínky pro malé producenty a zpracovatele (nejen) na venkově“

Právní analýza pro Trast pro ekonomiku a společnost v rámci projektu „Legislativní podmínky pro malé producenty a zpracovatele (nejen) na venkově“.

Analýza srovnává veterinární a hygienické předpisy Evropského společenství (ES) a ČR týkající se povinností přímých dodavatelů a podniků s malým objemem výroby. Obsahuje seznam ustanovení, která umožňují klást na tyto subjekty mírnější požadavky a také porovnání požadavků evropských nařízení s českou právní úpravou.

Soubor ke stažení: [download id=“598″]

Podrobná metodika pro měření lokálního multiplikátoru. České příklady, vzory dotazníků.

Lokální multiplikátor, vyvinutý v britské New Economics Foundation (NEF), pomáhá popsat míru lokalizace místní ekonomiky (obce, regionu), tedy nakolik se peníze uvnitř takto definované ekonomiky „otáčejí“ a kolik jich utíká nenávratně pryč. Výpočet lokálního multiplikátoru je prvním krokem k uvědomění si významu lokální ekonomik pro dosažení udržitelného rozvoje.

Trast pro ekonomiku a společnost. Brno, 2007. ISBN 978-80-254-1690-7.

Elektronickou verzi je možné stáhnout zdarma zde [TES_penezum_na_stope.pdf]

Druhé číslo Bulletinu Trastu pro ekonomiku a společnost shrnuje aktivity od června do října 2007.

PDF [download id=“639″]

Bulletin shrnuje dění v Trastu za pololetí roku 2007.

Soubor ke stažení: [download id=“675″].

Překlad Naďa Johanisová. Nakladatelství Stehlík, Volary. 2007. ISBN 978-80-86913-03-2.

Knihu je možné objednat u vydavatele na webových stránkách www.knihystehlik.eu objednavky@knihystehlik.eu

Za cenu 179 Kč (plus poštovné) ji můžete zakoupit v kanceláři Trastu pro ekonomiku a společnost. Rádi vám ji též zašleme na dobírku.

Zemědělská družstva, kam patřila družstva skladištní, mlýnská, čekanková, elektrifikační, lihovarnická, úvěrní (slavné kampeličky), vinařská, lesní, strojní, mlékařská a mnohá další, u nás vzkvétala a měla zásadní podíl na likvidaci lichvy na venkově a na zachování malých hospodářství až do roku 1948, resp. 52 a dále, kdy byla družstva i hospodářské usedlosti likvidovány. V případě družstev šlo o likvidaci shora právní cestou, zestátnění  či nahrazení tzv. jednotnými zemědělskými družstvy. Jen kampeliček bylo u nás přitom před válkou a ještě po válce řádově tisíce. Přitom se o nich, a dalších autentických družstvech u nás, skoro nepíše, nebádá, neví.

Autor, Ladislav Feierabend, je opomenutou osobností naší historie. Pracoval jako vrchní ředitel družstevního centra Kooperativa (pozor, nesplést se současnou pojišťovnou stejného jména, která nemá s předválečnou Kooperativou nic společného) a později byl v londýnské exilové vládě, kde zastupoval mj. zájmy (později zakázané) agrární strany. Z Československa musel podruhé emigrovat v roce 1948. Knížku psal anglicky v New Yorku a vyšla v roce 1952.

Do češtiny knihu preložila Naďa Johanisová (a opatřila delším doslovem), úvod napsal historik Pavel Žáček, dobové fotky sehnal vydavatel Ivoš Stehlík. Díky lektorům Doc. L. Němcové a zejména JUDr.  J. Slabému je knížka opatřena poznámkami, které myslím o hodně zvyšují srozumitelnost textu pro českého čtenáře. Knížka obsahuje i řadu tabulek a také autentické stanovy předválečné kampeličky, které dodala paní Vávrová, knihovnice Družstevní Asociace v Praze.

FEASTA, Dublin, 2005. ISBN 1 903998 52 2.

Knihu je možné zakoupit v Nakladatelství Stehlík (www.knihystehlik.eu). Publikaci je možné zakoupit též například u Greenbooks.

Abstract:

A Look at Rural Social Enterprises in Brtain and the Czech Republic

Living—and often thriving—in the cracks between the business world and the state system is an amazing variety of organisations which, according to some economists, theoretically shouldn’t exist. That’s because their goal is not to make profits but to meet social needs which both the market and government either can’t meet nearly as well or have totally ignored.

There’s not even a good collective name for these organisations, although Third Sector is often used and causes most people’s eyes to glaze over. Yet, as this book shows, all human life is there. Based on dozens of interviews with people who have set up and run these organisations, it shows how their struggle to carry their ideals forward has led to lives with more joy, fulfilment and satisfaction than is normally found in commercial life or the civil service.

But the book has a far greater importance than that. By comparing and contrasting the organisations she visited in Britain with those in the Czech Republic, Nadia Johanisova is able to establish just what is so valuable about them and how they can be helped to multiply and flourish.

In a world increasingly dominated by giant companies for whom communities mean nothing, and in which the state sector is constrained by limited budgets and tight rules, organisations such as those described here are going to be needed everywhere if we are not to have major gaps in our lives and

in the services available to us. Written in an entertaining personal style, this book will not only inspire and guide many of those who will decide to meet those needs but will also enable them to get in touch with some of the pioneers mentioned in its pages.

Vedoucí programu Ropný zlom Jindřich Kalous vystoupil 14. března 2007 na semináři o ropném zlomu, který organizoval OIKOS při VŠE Praha. Diskutoval s Petrem Šindlerem z Shell ČR a Michalem Jandou z Liberálního institutu.

Prezentace Jindřicha Kalouse, vedoucího programu Ropný zlom, je ke stažení zde [download id=“724″].

Prezentace Michala Jandy z Liberálního institutu je ke stažení zde [download id=“726″]

Prezentace Petra Šindlera není k dispozici.

Původně vyšlo v A2 kulturním týdeníku, č. 34, 23.8.2006 (Blíže o A2 kulturním týdeníku viz www.tydenika2.cz)

To jsme se dožili 

(vyšlo v mírně krácené podobě v kulturním týdeníku A2  č. 34 – 28.8.2006)

O venkově, komodifikaci a nebezpečí dvojí chudoby

Naďa Johanisová

Motto: Naše báby tiše stály
Novotám se v koutku smály
Potom oči zavřely
– Pavel Lohonka  Žalman
„To jsme se dožili,“  ozývá se kolem stolu, „ dřív se o to všichní málem prali a teď je z toho odpad. Dokonce nebezpečný!“

Stůl je v chalupě  paní Jílkové, přišli jsme oslavit její osmdesátiny. U nas na vsi to probíhá  tak, že členové zastupitelstva, včetně mě,  zaklepou s dárkovým košem a kyticí u dveří, načež jsme vtaženi dál k prohýbajícímu se stolu s chlebíčky, nakrájeným salámem, zákusky,  pečenými kuřaty a spoustou  dalších dobrot,  abychom  pak s oslavencem a celou jeho širší rodinou  hodovali, popíjeli a rozmlouvali až do pozdního večera.

Musím se přiznat, že ač mi takováto vesnická  sezení neprospívají kaloricky, a někdy se mi na ně od počítače ani příliš nechce, nakonec nikdy nelituji, když se jich zúčastním.  Realita se totiž často po několika půllitrech či sklínkách  rozvlní,  zprůsvitní a odhalí jiné světy, jiné časy,  které už nejsou,  ale zároveň nějak stále existují. Občas se ty jiné světy proderou na povrch ve výrocích, které mi pak uvíznou v hlavě. Tak třeba:  „Můj táta mi vyprávěl, že když kupoval vola, prostě si plácli a platilo to.“ (komentář k nedávné události ve zprávách, kdy zákazník  vylákal technika autoprodejny na zkušební jízdu a poté mu s pistolí v ruce auto ukradl). Nebo: „Odsud tam nešel skoro nikdo. Takové bohatství nebylo požehnané.“ ( O zabírání domů po Němcích v pohraničí) . „Určitě mě ten chlap uřknul.“ ( Poté, co se dotyčné paní  udělalo špatně po návratu z města.) „Tady bývalo na boží tělo takového kvítí! A my jsme se jím zdobily, než jsme šly do průvodu.…“, „Mraky jsou vysoko, tak by mělo přestat pršet. Ale dnes už žádné pranostiky neplatí…“.

Tentokrát se tedy v rozvlněné současnosti kolem stolu paní Jílkové objevil další tón,  který mi od té chvíle zní v uších. „To jsme se dožili, bratři.“ Řečeno se směsí nevíry, rezignace, lítosti a humoru.  Řeč byla samozřejmě o trávě. „Jindá“,  jak se tady říká, byla každá mez, obecní trávník  a zahrada pokosená pro domácí zvířata, za trávu se platilo – třeba kusem masa. Kosilo se ručně. Sama pamatuji z osmdesátých let dozvuky té doby.  Jak staří vymírali,  kosení  ustávalo. Vzpomínám si, že se můj  soused před dvaceti lety smíchem plácal do kolen, když mi líčil absurdní konání  chalupářů, kteří si na pokosení zahrady přivezli stroj – sekačku. Dnes za sekačkou chodí jeho vnuk, tráva se hází do strouhy  a nikomu to ani nepřijde.  Vlastě – ano, přijde.  To bylo právě zvláštní na té narozeninové rozmluvě:  tihle venkovští lidé, moji vrstevníci a přátelé, jsou svou prací, zkušeností, předky a místem propojení  s minulostí, kterou dnešní učenci nazývají  předmoderní.  Když se někdy podívají očima té doby a jejích hodnot na svět, vidí ho najednou zvenku a  vnímají jeho absurditu. Zkusme jim na chvíli pohlédnout přes rameno:  Ten náš  moderní svět, který si dal do štítu  rozum a svobodu, staví tisíce kilometrů dlouhá potrubí do vzdálených zemí, kutá uhlí z hlubin země, štěpí neviditelné atomy a riskuje neviditelné záření, aby měl stále více energie. Na  vzdálených zdrojích je pak se vší svou svobodou závislý prakticky na život a na smrt.

Zatím  roste místní zelená energie všude kolem – na loukách, ve strouhách, v lesích. Není o ni zájem. Málokomu se chce štípat dříví. Málokdo chová včely. Stále méně lidí krmí prase, kosí trávu pro králíky, slepice, kozu, ovce, aby získali maso, vejce, mléko, vlnu  či sýr, a už vůbec ne pro krávu, vola  nebo koně, kteří by tahali vůz nebo pluh.  To jsme se dožili.

Putování za slepicí

Možná, že se to brzy změní. Americký milionář  Doug Tompkins, majitel největšího soukromého chráněného území na světě, se nedávno v rozhovoru pro měsíčník The Ecologist zmínil,  že se chystá  na svých  farmách v jižní Chile zbavit traktorů a nahradit je koňmi: „Lidé si dnes ťukají na čelo, ale jen počkejte, až  ceny ropy stoupnou na 100 dolarů za barel.“

Zatím však domácí zvířata z krajiny spíše mizí.  Před časem jsem strávila   několik měsíců putováním po britském venkově, a můj největší objev se dal shrnout v jediné větě: Nemají  tam slepice.  Zatímco tuleně jsem viděla několikrát, s volně pobíhajícími slípkami a kohoutem jsem se setkala až na jednom hebridském ostrově. Měli tam v chalupě navíc i opravdovou plotnu – vařila a pekla jídlo, vytápěla dům, hřála vodu a daly se na ní rychle usušit i mokré svršky.  Možná, že to byly poslední slepice a poslední plotna ve Spojeném království.

Tehdy jsem poprvé vážně začala přemýšlet o tom, co to venkov vlastně je. Překvapilo mě, že neexistuje jednoznačná definice. V Anglii jedni za venkov považují každé území pod určitou hranicí hustoty osídlení.  Druzí naopak soudí, že by se pojem „venkovský“ (rural) alespoň v odborných kruzích měl přestat používat, neboť neoznačuje žádnou výraznou sadu fyzických a sociálních odlišností …  Je možné, aby  se „venkov“ nenápadně, nenásilně,  nepozorovaně vytratil, jako ráno mlha u nás nad řekou?  To bych nechtěla. Mám totiž venkov ráda, žiju v něm a jsem v něm šťastna.  Možná, že si ho udržíme, chytíme za křídlo, zabráníme v odletu, když ho dokážeme správně pojmenovat.  Tak to aspoň bývá v pohádkách.   Dají se slovy zachytit a vyjádřit ony  fyzické a sociální, možná i psychologické a metafyzické, znaky  venkova  které jen nejasně tuším?  Co by tam tak asi patřilo?  Malá mobilita, širší rodina, vzájemná příbuznost,  znalost, zájem o druhé (ba, někdy až obtížný)? Zbytky sdílených svátků, které ozvláštňují běh roku? U nás je to stavění máje, letní pouť v místním městečku, havelské posvícení a dušičky, na které se ještě občas peče obrovský makový rohlík. A co odborné know-how: umění vypěstovat a zavařit okurky,  klepnout a stáhnout králíka, naroubovat hrušeň?  Účast na místních cyklech vede k něčemu těžko hmatatelnému, co se pokusil před časem vyjádřit Bohuslav Blažek:

Venkované jsou součástí kosmického cyklu, kruhu života, a také to vědí. Tak jako jim ze země vyrůstá rostlina a spotřebována se zase do země vrací jako živina pro další rostliny, tak vlastně se sami cítí spjatí se zemí.  Proto nikdy nemají tak panickou hrůzu z nemoci, stáří a umírání, jaká provází naše městské bytí. (Literární noviny 32/1995).

Byla jedna chudá bohatá vdova

„Už ty kachny příští rok mít nebudu,“ tvrdila mi loni jedna  třiasedmdesátiletá paní. „V Makru je mají oškubané za devadesát korun!“ Letos má opět kachny a k tomu ještě husy.  Duch venkova se drží zuby nehty.  Ovšem až zemře a chalupu zdědí její dcera, která bydlí ve městě a prodává v sekáči,  těžko si pořídí „havěď“ jako maminka.

Colin Williams z university v anglickém Leicesteru nedávno publikoval zajímavý výzkum, zaměřený na mapování nepeněžní ekonomiky. Do nepeněžní ekonomiky spadá nejenom chov kachen a hus, ale veškeré samozásobitelství,  vaření,  péče o domácnost a o děti, svépomoc, mezigenerační spolupráce, vzájemná sousedská výpomoc a dobrovolnická práce. Vlastně všechna  práce, kterou děláme pro sebe či pro druhé, aniž by naším primárním cílem byl finanční zisk. Williams předpokládal, že podíl takovýchto nepeněžních aktivit,  kterým říká  „nekomodifikované“, bude v Británii nižší u bohatších vrstev, které si mohou dovolit  uklízečku, častější návštěvu restaurace apod.   Ke svému překvapení ale zjistil, že ti bohatší v jeho výzkumu byli aktivnější  ve všech směrech, tedy „komodifikovaně“ i „nekomodifikovaně“.  Lidé, kteří trávili celý den v dobře placené práci, možná měli uklízečku, ale účastnili se dobrovolných aktivit, setkání s přáteli, měli bohaté sousedské vztahy a často svépomocí vykonávali různé domácí práce. Naproti tomu v oblastech s vyšší chudobou a nezaměstnaností  našel Williams i menší aktivitu mimo-tržní, ať už se týkala svépomoci, dobrovolné činnosti nebo sítě přátel a příbuzných. Tito lidé jsou vlastně chudí dvakrát – v peněžní i nepeněžní sféře.

Jak to souvisí s kachnami mé třiasedmdesátileté sousedky? Sousedka je chudá vdova, ale v  „nekomodifikované sféře“ je bohatá.  Do Williamsova schématu nespadá. Má zahradu se zeleninou, ovocný sad, drůbež, starý, ale bytelný dům. Každou neděli k ní na oběd zavítá dcera, zeť  a vnuci  s rodinami – ti všichni jsou jí „nepeněžně“ k dispozici, pomohou jí i v rámci svých profesí. Neustále mezi nimi kolotá proud borůvkových koláčů, vajec, okurek (ze strany mé sousedky) a triček ze sekáče či mouky nebo  banánů, nakoupených levně v hypermarketu (ze strany mladých). Mladí mají navíc rybník, z něj je spousta ryb.  Kolem tohoto nejvnitřnějšího nekomodifikovaného kruhu se rozkládá další: kruh obce, kde tato paní žije celý život, a kde má také nepeněžní sítě, utkané z přátelství, vzájemné zavázanosti a pomoci.  Díky tomuto kruhu jsem úhoře, chyceného jejím vnukem rybářem, ochutnala i já.

Prosperita jako vedlejší produkt všežravosti?

Poslední, ale důležitý kruh bohatství nejenom mé paní sousedky jsou lesy. Lesy jsou volně přístupné pro procházky, sbírání hub, borůvek, brusinek. A dřeva. Naše krajina není dosud dostatečně komodifikovaná.  To v Anglii už jsou dál. Téměř všude jsou tam ploty. Duši anglického venkova oslabil  proces, známý  jako enclosures, oplocování, který probíhal po  několik staletí a který zbavil venkovana jeho práva nejen na obecní pastvu a topivo, ale i  proutí na košíky, rákosí na střechy,  kámen či písek na stavby, nebo  květiny a bobule pro prodej na trhu.  Ve Skotsku naproti tomu proběhly v 18. a 19. století tzv. clearances, nepříjemné slovo blízké čistkám a etnickému čištění. Místní lordi chtěli, aby půda vydělávala.  V rámci komodifikace  bylo proto zhruba půl milionů skotských vesničanů násilím vystěhováno za moře či vysídleno do měst  jako je Glasgow,  kde mnozí jejich potomci již po několikátou generaci žijí, neschopni vymanit se z kletby dvojí chudoby.

Indický  autor Ramachandra Guha v této souvislosti nabízí zajímavý pohled na historii pokroku. Rozlišuje dva typy lidí: lidi ekosystémové, výrazně  závislé svým živobytím na místní přírodě. A všežravce, kteří jsou schopní  ukořistit, přeměnit  a využít zdroje z daleko širší oblasti, než je jejich bezprostřední okolí. Výhody   pokroku v Indii, jak dokládá v knížce Varieties of Environmentalism, vždy shrábli  všežravci na úkor ekosystémových lidí.  Často se to dělo nějakou  formou oplocování, někdy spojenou s čistkou. Například když se naplnily v Himalájích přehrady, dodávající všežravcům ve městech energii, sbalili ekosystemáci svých pět švestek a táhli o dům dál – tedy kromě tvrdohlavců, kteří se dobrovolně  utopili  ve svých domech.  Když  se pokácely horské lesy a stromy se odvezly do papíren v nížině, ztratili ekosystemáci pastvu pro svůj dobytek, někdy je také udusily půdní sesuvy. Ekosystémoví lidé jsou zranitelní a často se z nich rekrutuje třetí sorta  lidí: ekologičtí uprchlíci v městských slumech, kteří  se přiživují na zbytcích prosperity všežravců. S Williamsonem bychom mohli zjednodušeně říci, že ztratili své nekomodifikované živobytí, ale komodifikované nenalezli.

Jak chytit ducha

Tady by se ale dalo namítnout, že u nás nikdo  lesy nepokácel a možnost pást své kozy ve strouhách máme stále. Proč tedy stále méně lidí zajímá  místní ekosystém jako zdroj živobytí? Odpověď je nasnadě: prostě se to nevyplácí. Jsme všežravci. Napojili jsme se  na potrubí, jímž k nám proudí energie, potraviny, šatstvo a tisíce dalších věcí zdaleka.  Je to pohodlná, ale riskantní strategie. Jednak morálně: levné zboží může být vyrobeno na úkor ekologických uprchlíků či ekosystémových lidí – třeba i našich vlastních zemědělců. Jednak ekologicky: fosilní i jaderná energie jsou problémové a čerpáme je na úkor budoucnosti.  A do třetice existenčně: Jestli si nedáme pozor, můžeme se sami stát ekosystémovými uprchlíky: lidmi chudými nekomodifikovaně (ztratíme-li své lidské a ekonomické vazby na venkov, své know-how, jak opravit dům, vypěstovat brambory, zavařit višně či upéci žemlovku)  i komodifikovaně (ztratíme-li práci, či přestane-li potrubí chrlit zdroje pro všežravce).

Ne, nemyslím si, že bychom se všichni měli stát samozásobiteli a rezignovat na svá zaměstnání.  Můžeme se ale snažit zachovat si své nepeněžní dovednosti, svou sociální a ekosystémovou záchrannou síť. Najít nějakého ekosystémového člověka či skupinu a  pomáhat jim. Podporovat  malé, decentralizované a obnovitelné zdroje energie.  Znáte nějakého malovýrobce zeleniny, kozích sýrů, je ve Vašem okolí malá pekárna? Už i u nás začínají vznikat adresáře místních producentů potravin. Přímý prodej zákazníkům je jedna z cest, jak mohou tito lidé přežít, či se dokonce namnožit.  Spotřeba jídla zblízka, jak byl anglický pojem local food přeložen,  umožňuje snížit svou ekologickou stopu, vymanit se z globální závislosti, a ještě se dobře a zdravě najíst.  A snad  i chytit jemně za křídlo  ducha venkova a doufat, že se přece jen ještě zdrží….

Autorka přednáší na FSS MU a PF JčU; je vedoucí programu „Lokální etické a demokratické ekonomiky“ Trastu pro ekonomiku a společnost