„Nerůst je aktivistický slogan s teoretickými důsledky“ Serge Latouche
Toužit v době vleklé krize a sociálních škrtů, aby výkon ekonomiky klesal může na první pohled vypadat přinejlepším jako špatný vtip. Přesto se už od začátku tisíciletí rozvíjí hnutí, které si právě pozvolný a dobrovolný pokles objemu výroby a spotřeby vytklo za svůj cíl. Možná překvapivě se kromě Francie rozvíjí i ve Španělsku či Itálii a postupně se jeho zárodky šíří i do dalších, nejen evropských zemí. Ekonomická krize přitom myšlenku udržitelného nerůstu nepohřbila, možná spíše naopak – alespoň v některých zemích otevřela prostor pro diskusi širšího spektra ekonomických alternativ.
I v české kotlině už se objevují hlasy, které kritizují naší závislosti na ekonomickém růstu (nejznáměji asi Tomáš Sedláček), či upozorňují například na některé jeho negativní dopady v rozvojových zemích (Tomáš Tožička, Jiří Silný a další). Otevřeně mluvit o možnosti dobrovolného nerůstu v našich zeměpisných šířkách se ale odvážil zatím málokdo. Z množství rozporuplných ohlasů, které sklidila za svojí zmínku nerůstu ekologická ekonomka Naďa Johanisová, se přitom zdá, že jde o téma potenciálně velmi živé. Zároveň se ovšem také ukázalo, že informací o argumentaci a cílech hnutí udržitelného nerůstu se zde jaksi nedostává. Tento článek se proto snaží nerůstovou argumentaci v základních obrysech představit a vyvrátit některé nejrozšířenější omyly, které se k ní vážou.
Předně je ovšem třeba říct, že hnutí nerůstu není centralizované, skládá se z propojení mnoha myšlenkových proudů a (jaksi ze své podstaty) se vzpírá jediné a jednoznačné interpretaci. I zde představený pohled je tedy pouze dílčí, vychází z autorčiny zkušeností půlroční stáže v Barceloně a aktivní spolupráce s tamní skupinou Research and Degrowth – sítí vědců a aktivistů, kteří se nerůstu na akademické i praktické úrovni věnují už více než 10 let. Jak je naznačeno v názvu, hnutí nerůstu každopádně nenabízí jednoznačné odpovědi a univerzální „recept na všechno“. Snaží se „pouze“ klást podstatné otázky o fungování současného socio-ekonomického systému, které vypadly ze zorného pole mainstreamové ekonomie. A pravda, snaží se to dělat poněkud provokativním způsobem – tím, že se opovažuje zpochybnit onu záruku naší prosperity, jistoty, zaměstnanosti, rozvoje, bohatství a svobody, našeho miláčka, náš ekonomický růst.
Nerůst už přece máme – v Řecku
Prvním častým nedorozuměním je záměna ekonomické recese či krize s hnutím a konceptem nerůstu. Úplnější překlad tohoto pojmu je totiž udržitelný nerůst, ještě přesněji udržitelný pokles (z anglického sustainable degrowth či francouzského decroissance soutenable). Snahou nerůstového hnutí je tedy přemýšlet o modelech společnosti, která by na ekonomickém růstu nebyla závislá a zároveň by se nehroutila. Sami ekonomové připouští, že současná ekonomika na růstu systémově závislá je. Jak nám opakovaně tvrdí, pokud ekonomika neroste, následuje nezaměstnanost, spirála snižování kupní síly, snižování spotřeby, omezení výroby, nižší daňové výnosy, neschopnost splácet dluhy, nefunkčnost záchranné sociální sítě, nepokoje a chaos. Zároveň se ale množí signály, že současný systém není environmentálně, sociálně a v posledku ani ekonomicky udržitelný. Pokud si ale tuto neudržitelnost byť jen krátce připustíme, zjistíme, že makroekonomických modelů, které by s věčným růstem nepočítaly, se nám bolestivě nedostává.
Výjimku tvoří například kanadský ekonom Peter Victor (2008 vydal knihu Managing without growth), který na nerůstových makroekonomických modelech dlouhodobě pracuje, v poslední době spolu s britským profesorem udržitelného rozvoje Timem Jacksonem (autorem úspěšné knihy Prosperity without growth z roku 2009). Victor ve svých modelech například ukazuje, že ekonomický růst není nutnou podmínkou pro udržení přijatelné míry nezaměstnanosti. Jak spolu tedy v různých ne/růstových scénářích souvisí vývoj HDP, inflace, ne/zaměstnanost, objem emisí skleníkových plynů či spotřeba některých strategických surovin? Které další parametry hrají roli? Jaké jsou hraniční hodnoty těchto proměnných, které jsou možná již dnes, či budou v blízké budoucnosti rozhodující? To jsou legitimní a otevřené otázky, které si nerůstové hnutí v současnosti klade.
Nerůst a HDP
Dalším nedorozuměním je zjednodušená interpretace udržitelného nerůstu jako nerůstu HDP. Jestli se zastánci nerůstu na něčem shodnou, pak na tom, že cílem nerůstu není nerůst HDP. Rozumějme, pokles HDP v rozvinutých zemích je velmi pravděpodobným vedlejším důsledkem změn navrhovaných v rámci nerůstu. Rozhodně ale není jejich primárním cílem. Poslední, o co se nerůstové hnutí snaží, je nahradit posedlost růstem posedlostí nerůstem. V úvodu citovaný Serge Latouche tvrdí, že žádoucí je „dekolonizace našeho myšlení“ a oproštění se od v současnosti už bezmála patologické závislosti na růstu, v našem ekonomickém systému i v našich myslích. Nerůst je v tomto smyslu provokativním sloganem, který má popíchnout zatuhlé mainstreamově-ekonomické vzorce myšlení. Významově přesnější by bylo něco jako a-growth, tedy indiferentní postoj k růstu, alespoň tedy ve smyslu ekonomického růstu měřeného pomocí HDP. Nerůstové hnutí se tedy ptá: Co vlastně chceme, aby bylo naším dlouhodobým cílem? Opravdu nutně potřebujeme, aby NĚCO rostlo? Co by to případně mělo být? A hlavně za jakých podmínek? Kdo a jakou formou by o tom měl rozhodovat?
Hnutí udržitelného nerůstu ale není jen tak nějaká rošťácká provokace od znuděných městských intelektuálů. Je zároveň vážnou, někdy až depresivní reflexí situace, ve které se na prahu 21. století nacházíme. Jeden z významných zdrojů nerůstové argumentace tvoří ekologická ekonomie vycházející z přesvědčení, že jakýkoli socio-ekonomický systém je nevyhnutelně a ze své podstaty závislý na systému přírodním. Můžeme sice do určité míry materiálově a energeticky „odlehčovat“ naše technologické postupy, pokud ale zároveň roste celkový objem naší produkce a spotřeby, očekávaných úspor se nikdy nedočkáme. Bez omezených přírodních zdrojů a také bez omezeného prostoru pro ukládání našich odpadů se přitom obejít nedokážeme, a tak se v souvislosti s pokračujícím růstem ekonomické produkce množí jak environmentální problémy, tak související sociální konflikty.
Analýza tzv. sociálního metabolismu, tedy minulého, současného a budoucího průtoku energie a hmoty globální ekonomikou navíc ukazuje, že udržení vysoce komplexní organizace společnosti a existující infrastruktury bez koncentrovaného a snadno dostupného zdroje energie, kterým byla v posledních dvou stoletích relativně snadno dostupná ropa, bude čím dál tím obtížnější a v dlouhodobějším horizontu nemožné. Jeden z autorů těchto analýz, Mario Giampietro, či systémový analytik David Korowicz, na možnost nekatastrofického přechodu k jiné formě uspořádání produkce a spotřeby v rámci společnosti nevěří. A upřímně, i mnoho příznivců myšlenky nerůstu je v tomto ohledu krajně pesimistických. Většina ovšem alespoň věří, že má smysl se pokoušet o určité změny, které by nám pomohly lépe se připravit na nežádoucí situace a události a zmírnit dopady tohoto (podle mnohých nevyhnutelného) vývoje.
V této „materiální“ poloze lze tedy udržitelný nerůst definovat jako snahu o environmentálně udržitelné a sociálně spravedlivé snižování (a v dlouhodobějším horizontu stabilizaci) materiálového a energetického průtoku na úrovni společnosti, přičemž je zásadní, aby byl tento přechod demokratický a přispíval k naší životní spokojenosti. Všem – alespoň v rámci nerůstového hnutí – je přitom zřejmé, že zmiňovaný pokles se týká v prvé řadě rozvinutých zemí, a to ještě jen určité – byť většinové – části jejich společnosti. Jak by tedy mohla vypadat organizace společnosti, která není na růstu systémově závislá? Jakými mechanismy rozhodovat o prioritách a také o limitech naší produkce a spotřeby? A lze si opravdu představit, že by proces přechodu k takové společnosti byl dobrovolný a mírumilovný? To jsou samozřejmě netriviální otázky, na které nelze jednoznačně odpovědět. To ale neznamená, že nemá smysl odpovědi začít v rámci celospolečenské debaty hledat.
Nerůstová diktatura
Třetí velké nedorozumění plyne z představy, že cílem nerůstu je omezení demokracie či rovnou nějaká forma ekodiktatury. Ve skutečnosti představují v hnutí nerůstu velmi silný argumentační proud zastánci přímé, nebo alespoň nějaké výrazně participativní formy demokracie. Jedním ze zásadních cílů nerůstu je tedy demokracii oproti současné situaci prohlubovat, a ne její současnou (mnohdy dosti neuspokojivou) míru dále omezovat. Nelze samozřejmě vyloučit, že se nerůstové myšlenky chopí nějaké extremistické hnutí, což je ostatně forma zneužití, která patrně hrozí jakékoli myšlence. V kontextu desítek zastánců nerůstu, se kterými jsem měla možnost se osobně setkat a diskutovat, je ale diktátorská představa vskutku komická. Nikdy jsem nepotkala větší koncentraci příznivců různých forem veřejných projednání, konsensuálního rozhodování, nehierarchických struktur a respektující komunikace.
Na pozadí této diskuse lze vystopovat ideologický spor o to, zda a do jaké míry je současný systém správy věcí veřejných „svobodný a demokratický“. Mainstreamová ekonomie věří v ideál neregulovaného trhu, který podle ní efektivně vyřeší problém alokace vzácných zdrojů, byť v poslední době již připouští, že určitá míra institucionální podpory je pro fungování trhu nezbytná. Součástí nerůstového hnutí je naopak kritika předpokladů maistreamové ekonomie (konceptu homo economicus, důrazu na individualismus a princip maximalizace osobního užitku jako hlavní motivace lidského jednání atd.) a obecného trendu pronikání neoliberálně založeného uvažování do společenské a politické sféry. Z tohoto kritického úhlu pohledu mnohá omezení tak jako tak existují a určité mantinely našeho – nejen striktně ekonomického – chování jsou žádoucí. Nerůst tedy „pouze“ vznáší otázku, zda mají být tato pravidla odvozena z (v praxi neexistujících) konstruktů mainstreamové ekonomie, nebo z celospolečenské debaty o žádoucích cílech a podmínkách našeho rozvoje.
V globálním kontextu má toto uvažování také rozměr spravedlnosti, v jejích různých sférách (environmentální, sociální, ekonomické) i časových horizontech (vnitro- i mezigenerační). V této interpretaci by měl být nerůst také nerůstem nerovností, neboli úsilím o spravedlivější společnost. Nepříjemnou a zásadní otázkou se přitom stává, z čeho odvozujeme své právo spotřebovávat tak velké množství planetárních zdrojů, když máme k dispozici nezanedbatelné množství dat ze kterých plyne, že ani v krátkodobém horizontu taková úroveň materiální spotřeby není možná pro všechny, a že v dlouhodobějším výhledu svým současným objemem spotřeby velmi pravděpodobně snižujeme šance na kvalitní život (v jakékoli současné definici) svých potomků.
Ne/růst jako projev svobody
Mainstreamová ekonomie věří, že všechny uskutečněné ekonomické transakce jsou výsledkem svobodné volby jednotlivců a že všechny zúčastněné strany z nich mají prospěch. Joan Martínez-Allier, jeden z předních evropských představitelů politické ekologie, ale popisuje ve svých výzkumech environmentálních konfliktů poněkud jiný obrázek. Spolu s tím, jak na mnoha místech planety došlo k vyčerpání snadno dostupných a relativně nekonfliktních ložisek strategických surovin, je jak získávání zdrojů, tak ukládání odpadů čím dál častěji spojeno s tuhým odporem místních komunit, a to jak v rozvinutých, tak v rozvojových zemích. Boje a protesty proti dopadům těžby, stavbám velkých přehrad, dopravní infrastruktury či úložištím různých druhů odpadu se již nepočítají na desítky, ale na stovky a tisíce.
Pro některé skupiny je tedy palčivou otázkou svobody možnost nerůst, respektive možnost samy si zvolit, jakou podobu rozvoje, včetně případného – kvalitativního, kvantitativního či jakéhokoli jiného – růstu si sami přejí. Nerůstová argumentace tak zahrnuje také kritiku tzv. developmentalismu, snahy „vyvážet“ naše představy o ideálním fungování ekonomiky a společnosti, které jsou momentálně založené právě na neoliberálních předpokladech, do jiných částí světa. Pokud žijete s pocitem, že vy ale přece nikomu na druhé straně světa nic nevnucujete, zkuste si odpovědět na otázky typu: Jaké dopady má v rozvojových zemích výroba věcí, které každodenně spotřebováváme? Lze v rámci současné míry globální ekonomické propojenosti tvrdit, že s lidmi v rozvojových zemích nemáme nic společného? A pokud připustíme, že máme, jakým způsobem jejich život ovlivňujeme?
Buen vivir
Pokud předchozí text působí poněkud zmatečně, nesourodě či útržkovitě, není to náhodou. Hnutí nerůstu opravdu spojuje množství komplexních témat, které je na omezeném prostoru těžké vyargumentovat a smysluplně propojit. Některé z předestřených úvah navíc nejsou vůbec příjemné, a lze se jen ztěží divit, že na ně tolik lidí reaguje negativně nebo se je úporně snaží vytěsnit. Nerůst má ale spoustu tváří a v posledku jde, alespoň v rámci nerůstvého hnutí, o to, abychom pokud možno prožili šťastný život. Není jeden recept, jak toho dosáhnout, jak jsem se ale snažila ukázat, má snad smysl o tom, i na celospolečenské rovině, znovu a znovu debatovat. Nemusí to ale být vždy smrtelně vážné – aktivistické projevy nerůstu mají i mnoho zábavných, a z českého pohledu snad až neskutečných podob. Jak například vyrobit dobré pivo výhradně z místních surovin bez použití elektřiny? O tom ale třeba až někdy příště.
Autorka je doktorandkou na Katedře environmentálních studií, zajímá se zejména o systémovou kritiku mainstreamové ekonomie, koncept ekonomické lokalizace a hnutí udržitelného nerůstu.
